„Edward Cullen,“ řekl jsem slečně, která mi odepnula provázek, který mě dělil od vyhledávání nových známostí. Tenhle večírek byl jeden z mála, na které jsem byl pozvaný. Když jsem vešel dovnitř a mé vlasy přestal obtěžovat vítr, podíval jsem se do myšlenek spoustě dívek i žen, toužící po objetí. Polovina z nich byly buď zadané, nebo mě znali. To by nebyla dobrá volba.
Pohledem jsem skenoval každou jednou z nich a hledal nějakou, kterou jsem ještě neznal. A která byla samozřejmě nezadaná. Blondýna, bruneta, blondýna, blondýna,… Ó, zrzka! Bruneta a opět blondýna.
Jedna dívka s mahagonovými vlasy upoutala mou pozornost. Její vůně přebila vůně všech ostatních lidí. Byla to okouzlující směs různých květin. Z mé hrudi se vydalo tiché pro lidské ucho neslyšné vrčení.
Její krev mi doslova zpívala: Ochutnej mě, ochutnej mě,…
V ústech se mi zbíhal jed. Tak moc bych chtěl ochutnat její krev, ale bylo tu moc lidí. Musím ji vylákat ven. To bude jednoduchý. Nasadit okouzlující úsměv a voalá, večeře je připravená.
Popošel jsem ke stolu, při kterém seděla. Čekal jsem, kdy si mě všimne, ale ona nic. Jen si hrála s brčkem ve svém drinku. Snažil jsem se jí přečíst myšlenky, abych věděl, nad čím přemýšlí, že se na mě nekoukne. Překvapilo mě, že jsem žádnou její myšlenku nedokázal přečíst – nic jsem v její hlavě neviděl, samá černota.
Odkašlal jsem si, aby mi věnovala pozornost. Konečně zvedla hlavu a podívala se na mě. Když její oči spatřili mou tvář, srdce jí vynechalo jeden úder, no hned se vrátilo do normálu.
„Ahoj, já jsem Edward,“ představil jsem se jí a díval se na její krk, do kterého se brzy zahryznu.
„No a co?“ řekla bez zájmu. Její reakce mě trochu vyvedla z míry.
Bez povolení jsem si k ní přisedl.
„Nevidíš, že nemám zájem? Tupče.“ Zvedla se a chtěla odejít. Zabránil jsem jí to tím, že jsem ji prudce chytil za zápěstí a tiše jsem zavrčel tak, aby to slyšela jenom ona. Nelíbilo se mi, jak mě nazvala. Většina žen by se mnou nejraději hned šli do postele. Hlavou mi na vteřinu přeběhli tváře všech žen, se kterými jsem spal a pak z nich vysál všechnu krev. A táto, asi taky nebude výjimkou.
Hlavu otočila na mě a já si všiml, jak se jí rozšířili zorničky.
„Sedni si,“ zašeptal jsem chladně. S touto dívkou se dneska pohraji, když už začala hru jménem Nezájem. Tak já jí dám pocítit strach.
Na těle jí naskočila husí kůže.
„Okamžitě mě pusť, jinak na tebe zavolám ochranku!“ hrozila mi.
„Myslel jsem si, že zemřeš přesně o půlnoci a ne v jedenáct.“ Srdce jí opět vynechalo jeden nebo dva údery. „Sedni si.“ Můj hlas byl ostrý jako žiletka.
Pomalu jsi sedla zpět na své místo. Ještě jsem ji držel za zápěstí a cítil jsem, jak se chvěje. Už se jí tam i začala vytvářet modřina, jak jsem ji pevně držel. Pustil jsem ji a hned si chytila to zápěstí.
„Já se tě nebojím,“ řekla nebojácně. Ta má teda odvahu. Posměšně jsem se usmál. Odvaha jí bude na nic.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se jí. Zvedla ke mně pohled a já se jí prvý krát hluboko pozřel do očí. Její duhovky měli hnědou barvu jako hořká čokoláda. Byli to ty nejkrásnější oči na světě. Náhle jsem měl pocit ochránit ji a říct jí, že se nemá čeho bát.
Panebože, Edwarde! Co se to s tebou děje? Nikdy ti nezáleželo na lidech. Jsi predátor a máš určené je zabíjet.
„Bella,“ odpověděla. Takže Bella… To jméno mi hned utkvělo v paměti. Její srdce bilo jako o život. Bála se mě, i když to nechtěla dát najevo. Je jedno, co jsi bude namlouvat, její tělo mi řekne pravdu. Na druhou stranu jsem nechtěl, aby se mě bála.
Rychle jsem tenhle pocit zahnal do ještě nedotčených koutů mé mysli.
„Bello, řekni mi něco o sobě.“
„Na to zapomeň!“ zasyčela.
„Nechci na tebe,“ začal jsem, ale rychle jsem se opravil, „nechci tu na tebe křičet, tak mi laskavě řekni něco o sobě.“
„Proč bych měla?“ Hrdě vystrčila bradu.
„Protože chci,“ řekl jsem jí. Pokývala hlavou, že ne a založila si ruky na prsou. „Když mi to neřekneš ty, tak já si to pak zjistím jiným způsobem. A to ty už budeš mrtvá.“
„Tak dobře. Bydlím ve Forks a jmenuji se Bella,“ zamrmlala.
„To já přece vím. Pověz mi něco, co o tebe ještě nevím. Prosím,“ požádal jsem ji. Prvý krát jsem někomu řekl prosím. To ses překonal, Edwarde. Vykulila na mě oči. Asi ji to taky překvapilo. Radši jsem dodal: „Máš už jen hodinu života. To ji chceš promarnit mlčením?“ Povzdychla si.
„Takže, jmenuji se Isabella Swan. Žiju tady ve Forks se svým otcem a právě jsem skončila střední školu. Má máma bydlí v Jacksonvillu se svým přítelem.“ Hltal jsem každý její slovo.
„Co ráda děláš ve volném čase?“ zeptal jsem se jí. Takhle jsem se žádnou svou kořistí nemluvil.
„Čtu,“ odpověděla stroze. „Před chvíli jsi měl černé oči. Teď jsou… rudé.“ Vyplašeně se na mě dívala. „Kdo jsi?“
„Lépe by se hodilo: Co jsi? A jsem upír,“ šeptl jsem tiše, aby mě slyšela jenom ona.
„U… upír?“ zeptala se tenkým hlasem. Přikývl jsem.
„Už je čas jít, Bello. Mám žízeň,“ řekl jsem a postavil jsem se. Na stůl jsem hodil peníze za její drink. Taky se postavila, ale bylo vidět, že nechce. Nechtěla zemřít. Začal jsem uvažovat, že ji nezabiju. Co tě to napadlo, Edwarde? Nejprve jí řekneš, že jsi upír a pak ji chceš nechat jen tak jít? Na to zapomeň!
Vybral jsem se k zadnímu východu. Obrátil jsem se.
„Jdeš?“ zeptal jsem se jí, protože tam stále stála jako solní sloup. Neodpověděla. Vrátil jsem se k ní a jemně jsem ji chytil za ruku. Náhle jakoby mnou přešel elektrický proud. Táhl jsem jí venku z baru. Došli jsme k mému nablýskanému černému Volvu. Otevřel jsem jí dveře na straně spolujezdce a ona nastoupila. Obešel jsem auto a nastoupil jsem na místo řidiče. Vybral jsem se do mé malé vily.
„Kam jdeme?“ zeptala se.
„Ke mně domů.“
„Tam zabíjíš lidi?“ Pozřel jsem se na ni. Hleděla mi upřeně do očí. Odvrátil jsem pohled spět na silnici.
„Ne. Tam si to s nimi jen užiju,“ řekl jsem.
„Co?“ vydechla šokovaně.
„Co sis myslela? Že tě jenom zabiju?“ Zasmál jsem se jejímu myšlení. „Chci si to s tebou užít, samozřejmě.“
„Cože?“
„To jsi až tak nechápavá? Chci se s tebou vyspat, až pak tě zabiju,“ zopakoval jsem. Pohleděl jsem na ní. Uhnula pohledem a opřela si hlavu o okno. Všiml jsem si, jak se jí roztřáslo tělo. Celá se chvěla. Chtěl jsem ji obejmout a zeptat se jí, proč se celá chvěje. Přemohla mě zvědavost.
„Proč se třeseš?“
„Já jsem…“ začala, no pokroutila hlavou a po tváři se jí skutálela slza. Měl jsem chuť ji setřít.
„Co jsi?“ zeptal jsem se jí. Byl jsem zvědavý.
„Panna,“ špitla a semkla víčka k sobě. Aha. To jsem na ni vůbec nepředpokládal.
„Budu jemnější,“ ubezpečil jsem ji. Ježíši Kriste! Edwarde! Co se to s tebou stalo? Co to s tebou provedla tahle holka? Ty ses do ní zamiloval? To nemůže být pravda! To je nemožný. Ty se nemůžeš zamilovat! Jsi upír, na jiných ti nezáleží!
Moje mysl mě napomínala. Jsem upír, nezáleží mi na citech ostatních.
Zaparkoval jsem na štěrkové cestě před mou vilou. Vystoupili jsme, došli ke dveřím, které jsem odemkl a jak se patří, dámu jsem pustil první. Vybral jsem se po schodech na první patro, kde jsem měl ložnici. Zaslechl jsem otevření dveří. Obrátil jsem se. Dala se na útěk. Myslí se, že ji nedoběhnu? V sekundě jsem byl před ní a chytil ji za zápěstí, na kterém neměla ještě modřinu, ale brzy ji tam bude mít.
„Myslela sis, že mi utečeš? Mýlila ses. Mně nikdo neuteče. Jsem o mnoho rychlejší než ty,“ zasyčel jsem na ni. Ona se na mě vylekaně dívala, nedostala ze sebe ani hlásku. Zafoukal ledový vítr, který ke mně přivál její okouzlující vůni. Vyhoupl jsem si ji do náručí a upíři rychlostí jsem se i s ní vrátil do mé ložnice. Postavil jsem ji na nohy a hned jsem ji políbil na rty. Když se vzpamatovala, že se nachází v domě, její rty se mi poddaly a spolupracovali. Byli to ty nejvášnivější polibky, jaké jsem kdy zažil. A pomyšlení, že mám skoro každý týden minimálně tři ženy, jaké chci, bylo děsivé… Už jsem odmítal myslet na to, co ve mně ta dívka vzbuzuje. Jemně jsem jí prohrábl vlasy a položil ji na honosnou vysokou postel. Rukou jsem sjel až k dolnímu okraji její blůzky. Pomalu jsem ji začal vyhrnovat vzhůru. Jemně jsem se dotýkal její sametové kůže. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane něco takového, ale stalo se. Bella mi začala rozepínat oblázkové knoflíky z modré košile. Její rudé nehty sjížděli po mé holé kůži a blížili se k mému pásku. Začal jsem jí líbat ten jemný sametový krček a pomalu postupoval níž…
***
Když už bylo po tom, špitl jsem jí do ucha: „Promiň.“ A zahryzl jsem se jí do krku. Mé zuby projeli její kůži lehce, protože byly ostré jako žiletky. Sál jsem z ní krev, která měla božskou chuť. Nevěděl jsem se jí nabažit. Drtil jsem jí kosti mým pevným sevřením. Cítil jsem, jako ji po tváři stékali hořké slzy.
Když jsem si myslel, že jsem ji vysál celou, pustil jsem ji. Oblékl jsem se a jí taky. Zvedl jsem její bezvládné tělo do náruče. Upíři rychlostí jsem se dostal z domu a běžel jsem s ní do lesa. Zastavil jsem se při strmém kopci. Náhle mi jí bylo líto. Ale už bylo pozdě, byla mrtvá. Díval jsem se do její nádherné tváře. Povzdychl jsem si nad její krásou. Já jsem se do ní asi fakt zamiloval.
„Miluji tě,“ šeptl jsem, i když jsem věděl, že mě nemůže slyšet. Položil jsem její tělo na zem, které se hned začalo kutálet kopcem dolů. Smutek mi ji nevrátí. Ale nikdy na ni nezapomenu. „Sbohem,“ řekl jsem do povětří a odkráčel pryč.
